Během uprchlické krize strávil půl roku na letadlové lodi ve Středozemním moři. Účastnil se misí v Pákistánu, Iráku i Afghánistánu. A když ho zrovna nepotřebují v maskáčích, pomáhá s uspáváním hlavně dětských pacientů v brněnské fakultní nemocnici. „V intenzivní péči se cítím dobře, na standardu bych trpěl,“ přibližuje Mario Pytel, voják i anesteziologická sestra v jedné osobě.

Když se vás někdo ptá na vaše povolání, mluvíte o sobě jako o zdravotní sestře, nebo zdravotním bratrovi?
Jako o sestře. Pochopitelně se mi termín pro muže úplně nepozdává, nicméně nic lepšího neexistuje, takhle se jmenuje moje profese. V zahraničí používají pojem „nurse“ i pro muže. V armádě je zažité a běžné označení „zdravotník“, které je i pro muže přijatelnější.

Přidržme se ho tedy. V čem se liší práce vojenského zdravotníka od práce, kterou sestry běžně vykonávají v civilu?
Jako vojáci z povolání pracujeme v polních nemocnicích a musíme zvládat i takzvaně vševojskové dovednosti – mimo jiné orientaci v terénu, ovládání zbraně, hod granátem, musíme mít dobrou fyzickou kondici. Jsme vysíláni do zahraničních misí, poskytujeme zdravotnické zabezpečení pro další jednotky armády. Někteří vojenští zdravotníci jsou, stejně jako já, i na takzvaných systemizovaných místech kamenných nemocnic.

Dáváte civilní nemocnici svůj čas a znalosti, a přitom vás nemusí platit?
Je to tak. Vyplatíme se jim. Mzdu máme od armády.

Reportér magazín, Martina Smutná

Chci si přečíst celý článek.

Na fotogalerii se můžete podívat zde.